den s alžbětou

Ano, je to tak. Prožila jsem jeden den s fotografkou Alžbětou Jungrovou. Ale ona o tom neví...

Nedávno jsem si udělala výlet do Prahy, abych strávila den se dvěma skvělými ženami. Ta první je moje kamarádka z dětství, kterou jsem moc brzy ztratila a mnohem později naštěstí zase našla. A ta druhá je Alžběta Jungrová - https://www.alzbetajungrova.com/.

Poprvé jsem její fotografie viděla na společné výstavě skupiny 400 ASA v Praze, kde vystavovala svou "Burlesku". Byla jsem z nich okouzlená a pamatuji si je dodnes. Když jsem se dočetla, že teď vystavuje ve stará prádelně nemocnice na Karlově náměstí v Praze, nemohla jsem si to nechat ujít. A dobře jsem udělala, "Já věřím" opravdu bere dech!

Ve vlaku do Prahy jsem si pustila dokument "Alžběta" a cestou zpátky různé podcasty s jejími rozhovory. Alžběta se mi ten den stala velmi blízkou. Nejen, že s ní sdílím nadšení pro New York a jeho kouzelné světlo, ale také každodenní potřebu fotit. Její nesmírná kreativita mě navíc inspirovala, jak bych mohla uspořádat svou vysněnou výstavu na vlastní zahradě. Za to všechno jí moc děkuji.

Ale kromě toho všeho mě Alžběta přinutila přemýšlet o mém životě. Řečeno s Heduš : "Kde já mohla bejt, kdybych..." Jaké fotky bych mohla udělat, kdybych si zvolila takový dobrodružný život jako ona? Války a hladomor bych pravděpodobně dokumentovat nezvládla. Žít sama s kočkou a pořád jen fotit, tvořit, cestovat - to by mi asi šlo. Ale chtěla bych to? 

Vždycky jednou za rok prožívám týden jako Alžběta. Cestuju, věnuju se focení, soustředím se jen na svou tvorbu, na své nápady. Nevařím, nepeču, neuklízím. Jsem ráda sama a užívám si to. Udělám spoustu dobrých fotek a vidím, že se zlepšuju. 

Ale stejně každý večer dlouze telefonuji se svým mužem nebo se svými dcerami, abych jim o tom všem vyprávěla...