prostě nevím...

...o čem mám dnes psát. Sedím, hledím, v hlavě vymeteno, inspirace veškerá žádná. S focením jakbysmet. Chodím po městě, lidi nezajímaví, světlo stojí za pendrek, nikde se nic neodráží, nic nevrhá stíny. Teda vlastně odráží a vrhá, ale já to nevidím!

Vypadá to na Tvůrčí Krizi. Není to ani poprvé, ani naposledy. Tato dáma se dostavuje na návštěvu celkem pravidelně. Není to žádný opruz, jako že by u mě na gauči vysedávala týden co týden. Přijde nečekána, nezvána, jednou dvakrát do roka, rozkydne se mi v pracovně a ne a ne se hnout. 

Napřed jsem si myslela, že je to okolním prostředím. Že kdybych žila v hektickém New Yorku, Tvůrčí Krize by mě doma nezastihla. Ten pohyb tam, to nádherné světlo a jeho úžasné lámání na skleněných fasádách, ta atmosféra! Ale jak vidíte z ilustrace, i New York se dá vyfotit fádně.

Je to holý fakt. Tvůrčí Krize vás dostihne kdekoliv a kdykoliv. Není ve vaší moci s tím něco dělat. Žádný nový projekt ani inspirativní setkání s jinými fotografy vás z toho nevytrhne. Já jsem si dokonce koupila i knihu Restart kreativity, ta prý pomáhá, ale mně se teda nic nerestartovalo. 

A tak už nevěřím ničemu a raději sáhnu po sklence dobrého vína. Nechám paní Tvůrčí Krizi, ať se klidně rozvaluje v mé pracovně a jdu se uvelebit na nějaké pohodlné místo, abych ji neměla na očích. Vsadím se, že ji to do týdne přestane bavit a vysmahne.

A vy tu příští pátek najdete úplně normální článek.