potřeba ticha
"Nic tolik nezměnilo podstatu člověka jako ztráta ticha."
Marshall McLuhan
Jsme různí - a tahle naše různorodost se projevuje i v potřebě ticha. Například můj muž má rád, když se pokud možno pořád něco děje a když už se nic neděje, tak ať aspoň něco hraje. A když už to hraje, tak proč tak potichu? Pro mě naopak je strašné, když se něco děje a navíc k tomu nahlas něco hraje.
Na rozdíl od mého muže trpím nadměrnou potřebou ticha. Abyste rozuměli, nejsem žádná zakřiknutá puťka, když je dobrá společnost, umím se ještě i ve svých jednasedmdesáti celkem slušně rozjet. Ale (nejen) po pařbě potřebuju ticho. Vydatné a dlouhé. A absolutní!!! Takže se pravidelně stává, že se můj muž vrací odněkud domů a jako první se ptá, proč mi nic nehraje.
Ticho se netýká jen toho, co slyšíme. Žijeme v době, jež nás zaplavuje informacemi a zároveň odpoutává od ticha, které náš mozek tolik potřebuje. Algoritmy nás vedou od podnětu k podnětu, od obsahu k obsahu. Schopnost zůstat chvíli v blažené nevědomosti, vydržet otázku bez okamžité správné odpovědi, to je dnes sakra těžké. Znáte to? Bavíte se s přáteli a dojde na otázku, na niž nikdo přítomný nezná odpověď. Dřív by se rozpoutala debata, všichni by začali vzpomínat, přemýšlet, uvažovat. Dnes se ozve jen: "Tak se zeptáme chatbota." A zeptáme se a je po srandě a já se čestně přiznávám, že se ptám dost často, poháněna touhou, aby se ukázalo, že "mám zase pravdu".
Protože mám ráda ticho, mám ráda i fotografování. Neznám tiššího koníčka. A poslední dobou nejraději ze všeho fotografuji ticho. Ticho je sice vzácné, ale při troše soustředění se dá najít všude, v přírodě, doma i v rušném městě. Stačí čekat a v okamžiku, kdy se moje vnitřní ticho spojí s tichem v okolním prostoru, jen zmáčknout spoušť.
Otevřená clona si právě sundala sluchátka, aby se mě zeptala, jestli ty fotky potom nejsou třeba nejasné a nepochopitelné. Tak ano, někdy jsou, ale chatbot vám s tím stejně neporadí. Posuďte sami: