sedávej, panenko, v koutě

...až umřeš, najdou tě. Přesně tohle se stalo Vivian Maier. Vivian byla francouzská chůva a žila  v New Yorku v jeho nejfotogeničtějších letech. Vivian neudělala ani krok bez fotoaparátu a fotila jako posedlá. Ale všechny její negativy byly objeveny úplnou náhodou až po její smrti při jednom z garážových výprodejů. Muž, který negativy odkoupil a objevil jejich obrovský potenciál, udělal z Vivian hvězdu in memoriam. Jestli vás tahle story zaujala, pusťte si film "Finding Vivian Maier".

Ten příběh mě stále fascinuje, ale můj názor na jeho interpretaci se mění.

Nejdřív mě pochopitelně zaujal její obrovský talent a fotografie plné života. To, že fotoaparát prakticky nedala z ruky. Záviděla jsem jí, že žila zrovna v té době a mohla fotit krásně oblečené lidi, ulice bez aut, muže v kloboucích a s doutníky v ruce, namyšlené dámy z horních deseti tisíc i usoplená děcka těch dolních ... A říkala jsem si - takové štěstí!

Ale potom mi došlo, jak strašně musela být sama Vivian nenaplněná a tedy nešťastná. Každá fotografie se stane fotografií teprve, když ji vytisknete. Dobrou fotografií se stane, když ji uvidí někdo, koho dojme nebo rozesměje a přiměje k zastavení. Vivian žila v době, kdy fotografování bylo velmi drahým koníčkem. Většinu svých fotografií viděla jen na negativech. Žádné sdílení, žádné komentáře, žádné lajky. 

A tak se taky snažím nedávat foťák z ruky. Těch pár nejlepších fotek jednou za rok vybrat, vytisknout a někomu je ukázat. A kdyby náhodou neoslovily nikoho, vždycky je tady někdo, komu se budou líbit určitě - moje druhé já, Vivian!