barva - proč ne

Je to zvláštní, když jsem se před šesti lety odhodlala jít s kůží na trh a zřídila jsem si profil na Flickru, fotila jsem jen barevně a pokud možno krajiny bez lidí. Brzo jsem od jednoho českého amatérského fotografa dostala otázku: "Proč nefotíš lidi a proč nefotíš černobíle?" Odpověděla jsem jako namyšlený začínající mistr světa (chcete-li, idiot), že vidím svět barevný, lidí mám plné zuby a rozhodně nemám v plánu své "vidění světa" měnit. Jak říkám - idiot.

Napřed jsem změnila svůj názor na barvu. Zkoušela jsem různé postupy, filtry, kouzla s křivkami a velmi často se mi podařilo obraz úplně zmrzačit. Červená nikdy nebyla červená tak nějak normálně, zelená byla jedovatá a obloha nikdy nebyla modrá blankytně, ale prostě divně. A když už jsem vyladila barvy jakž takž na svém kalibrovaném monitoru, zjistila jsem, že na jiných počítačích je to mdlé nebo naopak přesaturované. Fotoknihy, které jsem pořídila v té době pro členy své rodiny, se vyznačují zejména tím, že v nich všichni mají v obličeji nezdravý modro zelený nádech. Promiňte mi to, prosím !!!

Poslední kapkou bylo seznámení s barevnými fotografiemi Ernsta Haase. Jeho barevný a rozpohybovaný New York nebo španělskou corridu si určitě na internetu najděte, vážně to stojí za to! Ale musíte si přitom uvědomit, že pan Haas začal na barvu fotografovat v padesátých letech minulého století - tehdy si všichni ostatní fotografové teprve uvědomili, jak složitou cestu před sebou mají a většina z nich se na ni nakonec ani nevydala.

A já jsem to taky vzdala. Nepravděpodobně barevné krajiny jsem vyměnila za snové černobílé. Prostě jsem změnila názor a dnes už vím, že to taky nemusí být definitivní. Ale má to jednu výhodu - nemusím za barevnou krajinou cestovat někam do Tramtárie. Zavřu za sebou branku, ujdu padesát kroků a vyfotím si déšť. Nakonec, mému Ostravsku ta černobílá sluší!