čistá radost z čistých barev
"Fotografie popisuje svět a jedním z jejích potěšení je vidět to, co bychom jinak považovali za samozřejmost. Nával zářivých barevných scén mi stačí k tomu, aby mi naskočila husí kůže."
Andy Adams
Lidé, kteří mě znají jen prostřednictvím mých fotek, by si o mně mohli udělat představu, že jsem poněkud melancholická a více méně asi pochmurná osoba, která si libuje v černobílé fotografii patrně jen proto, aby působila více umělecky.
Nic není dál od pravdy. Mnohem častěji, než melancholická, bývám cholerická. A pochmurnosti se vyhýbám tak pečlivě, že ani nečtu ani se nedívám na nic pochmurného. Pochopitelně tedy ani na Zprávy. Někdy bývám i trošku cynicky vtipná a v rámci možností (a pokud nejde o počasí), i optimistická.
Je fakt, že si libuji v černobílé fotografii, ale je to pouze z nouze ctnost. Nějak jsem se s barvami nesžila. Anebo jich kolem mě tolik není? Mám mraky černobílých, docela dobrých fotek, ale moje série "Barevné dny" obsahuje jen 25 kusů slušných barevných fotek. A já bych se tak ráda kochala pohledem na syté a zářivě čisté barvy.
Například takové, jaké má ve svém bohatém portfoliu skotský fotograf žijící v Londýně Niall McDiarmid. Klikněte na tenhle odkaz a poveselte se pohledem! Každý z Niallových snímků je dokonale složenou symfonií vizuálních potěšení. Užijte si to!
Nevím, odkud pramení můj ostych z barev. Ani moje oblečení nebylo nikdy výstřední a pestré. Možná nejsem pochmurná, ale třeba jsem trošku nudná a konvenční?
Otevřená clona mě tady utěšuje, že jsem docela zábavná a ať se v tom nepitvám. Je zkrátka rozdíl, jestli žijete v bláznivém a multikulturním Londýně anebo v historicky zaprášené Ostravě. Anebo to jen nevidím ??? A každou fotku automaticky převádím do BW? Tak jsem se zkusila prohrabat archivem - a leccos jsem našla. Vlastně ta Ostrava není tak šedivá a zaprášená: