úspěch nebo selhání?
"Naší největší obavou by nemělo být selhání, ale to, že uspějeme v něčem, na čem ve skutečnosti nezáleží."
Francis Chan
Když se tak ohlížím za mnoha lety svého brožovaného života, říkám si, že jsem v něm snad uspěla. Nestala se ze mě sice slavná fotografka ani populární spisovatelka, ale hlavně - nevyskytla jsem se v televizi, což bývalo u mé babičky a mamky na vrcholu žebříčku úspěšnosti! Nicméně žíly mi to netrhá a depresemi netrpím.
Přesto mě čas od času napadá, že bych přece jen mohla ještě udělat aspoň malinkou dírku do světa. Jelikož bydlím nedaleko Opavy, mohla bych i ve svém věku klidně studovat formou kombinovaného studia na Institutu tvůrčí fotografie. Mohla bych dokončit magisterské studium a stát se přímo Diplomovanou Fotografkou. A potom bych konečně byla plně kvalifikovaná k tomu, vytvořit svůj Magnum opus! Už už jsem si začala stahovat přihlášku k přijímacím zkouškám, ale přiznám se, dostala jsem strach.
Nebyl to strach z toho, že mě vyhodí od přijímaček, nebála jsem se, že nebudu stíhat zápočty a klauzury, nehroutila jsem se z toho, že budu ještě jednou v životě smolit diplomovou práci. Bála jsem se, že v tom studiu uspěju - a potom zjistím, že na tom vlastně vůbec nezáleží.
A že jsem kvůli tomu zmeškala večery u vína se svým mužem, pečení muffinů se svými vnučkami, sledování sportovních výkonů svých vnuků, pohodové víkendy se svými dcerami, moře knih, rozmazlování koček, trhání květin v mé zahradě a osamělé podzimní procházky. A hlavně dokumentování toho všeho svým fotoaparátem. A kromě toho - já už svůj "Magnum opus" dávno mám!!!
Otevřená clona mě tady peskuje, že svůj blog označuji jako motivační, zatímco tenhle článek je tedy ukázkově demotivující. Ale já namítám - jak se to vezme, že, přátelé?