jak jsem začala fotit

Před rokem jste se ode mě dozvěděli, jak jsem přestala fotit .  Ale nevíte, jak jsem fotit začala. Stejně jako Mozart klaviaturu, i já jsem ovládala fotoaparát už v útlém věku. 

V našem obývacím pokoji stával tajuplný sekretář, do něhož jsem měla přísný zákaz vstupu. Ono v něm nic moc zajímavého nebylo, až na starý fotoaparát Voigtländer. Tenhle přístroj mě magicky přitahoval, i přes reálné riziko následné exekuce. Paní, která mě hlídala, často odcházela dřív, pověsila mi klíč na krk a vypustila mě před dům mezi děti. Ale já jsem se vracela domů, otevírala jsem padací dvířka sekretáře a jako už tolikrát před tím jsem se oddávala své vášni. Vytáhla jsem foťák z ošoupaného koženého pouzdra, vyklopila jsem přední kryt a po sáňkách jsem opatrně vysunula harmoniku černého měchu. Rozechvělá radostí otáčela jsem kroužky ostření a clony, koukala jsem přes čtvercovou zvětšovací lupu a mačkala filigránský knoflík spouště na konci černě opletené hadičky. Cvaknutí závěrky znělo skoro tak božsky, jako když rozkousnete kostku cukru, což byla moje další zapovězená slast. A úplně nejvíc mě bavilo točit počítadlem snímků za červeným sklíčkem. 

Každé opojení jednou končí a přichází vystřízlivění. A obavy. Jestlipak se mi dnes podaří ty dvě zatracené páčky konečně zmáčknout tak silně, aby se měch dal zasunout zpátky, foťák zavřít, setřít otisky prstů a dělat jako že nic? Ale jako pokaždé to moje pětileté ruce nezvládly a předmět doličný, s jasnými známkami opětovného porušení zákazu, putoval do své skrýše. Když se otec vrátil z práce a ukládal své hodinky Prim do sekretáře, bylo vymalováno a můj zadek taky. 

Zatímco Mozarta, coby zázračné dítě, vozili rodiče po Evropě, mě řezali vařečkou. Kdyby mě místo toho vzali do temné komory už v pěti letech - kde já mohla bejt!

Nehromadím staré věci, ale ten starožitný foťák, pro nějž jsem v dětství tolik vytrpěla, ten bych měla moc ráda. Ale ani nevím, kde je mu konec. Proto mi udělala velkou radost návštěva Muzea fotografie v Portu, kde byly k vidění skoro všechny fotoaparáty, jež mi za život prošly rukama, dokonce včetně Flexaretu z přerovské Meopty. Až budete v Portu a bude lít jako z konve, dejte si k snídani skleničku portského a vyrazte se tam podívat. Uvidíte tam i obří zvětšovák na barevné fotografie z mého rodného města - přerovská Meopta byla fakt špičková! A je dodnes, i když se specializuje už jen na dalekohledy.