je pouliční fotografie mrtvá?
"Děti bývaly venku. Teď jsou ulice prázdné. Lidé jsou uvnitř a dívají se na televizi nebo co."
Helen Levitt, 90.léta minulého století
Pouliční fotografové se dělí v podstatě do tří rodin, jež se někdy i promísí:
- Potomci Cartier-Bressona, kteří kráčí po chodnících v naději, že zachytí nějakou úžasnou scénu, jež je buď kompozičně nádherná, podivně dojemná, vtipná, zatížená společenskopolitickým významem nebo je nějakou kombinací předešlého.
- Potomci Roberta Franka, a jeho "The Americans", kteří se zabývají dlouhodobým projektem sociální inventarizace a využívají ulici k vyprávění o charakteru konkrétního času a místa.
- Potomci Lee Friedlandera, kteří své pouliční fotografie ztotožňují se svou osobní přítomností, ať už formální nebo emocionální, takže prostor mezi jejich vnitřním světem a světem ulice se stírá.
Dnešní pouliční fotografové stále pořizují obrázky v duchu těchto tří stylů, ale mně se zdá, že prostorem, který dnešní dobu nejvíce ilustruje, už není ulice. Tu dnes nahradily produkty globalizace – letiště, supermarkety, nákupní centra, řetězce hotelů – jež tvoří stejné scenérie, opakující se po celé zeměkouli. Dříve se na ulici žilo - sousedky drbaly, děti válčily o svá teritoria, staří muži mastili karty, pilo se, kouřilo a milenci se líbali nebo bouřlivě rozcházeli. Dnes ulice slouží k přesunu chodců z místa na místo, k parkování aut a k reklamním účelům. A nic z toho už není ani hezké, ani malebné a vlastně ani fotogenické.
Také díky tomu mají pouliční fotografové jakýsi odpor k zobrazování banalizujících aspektů naší technologické společnosti, které dělají veřejný prostor ošklivým. Josef Koudelka přestal fotografovat na ulici, protože mu vadila trička s potiskem. Ještě před desítkou let vznikaly projekty, zachycující lidi s mobilem - taková rarita to na ulici byla. Dnes by se fotografové za tenhle tuctový nápad styděli - čím víc lidí hledí na ulici do chytrého telefonu, tím míň se jich objevuje na současné pouliční fotografii.
Aby toho nebylo málo, pravdivost fotografií a jejich společenský dopad nebyly nikdy více diskutabilní, protože jsme neustále krmeni stále více uměle generovaným "obsahem", spravovaným obrovskými serverovými farmami. Jak můžeme konkurovat AI a doufat, že zachytíme pravdivě tento svět z úrovně ulice s použitím tak neobratného nástroje, jako je fotoaparát?
Otevřená clona se domnívá, že z tohoto úhlu pohledu jsou Bressonovi a Frankovi následovníci na pokraji vyhynutí. Ale stejně jako Lee Friedlander můžeme v prostředí ulice dále zkoumat své duše a pocity a hledat jejich fotografické ztvárnění. Toto, myslím, nám zatím nikdo nemůže vzít.