krize krajiny...

...přesně řečeno krajinářské fotografie. Pořád se zmiňuji o tom, jak jsem přestala fotit krajiny, ale ještě jsem nevysvětlila proč. Na prvním místě musím říct, že neznám žádný jiný tak povznášející pocit, jako stát za úsvitu tváří v tvář úchvatné krajině a pořizovat její portrét. A přesto jsem se tohoto požitku nakonec dobrovolně vzdala.

Ale proč? Tak v první řadě proto, že je to nesmírně fyzicky náročná disciplína. Většina krásných krajin naštěstí ještě není dostupná autem, takže pokud chcete fotit za úsvitu, čeká vás noční přibližovací jízda nějakým dopravním prostředkem do výchozího bodu a potom svižný výstup, většinou do kopce, s batohem na zádech a s těžkým stativem v ruce. V báglu musíte mít kromě dalšího fotografického vybavení, vody a malého občerstvení také suché oblečení, protože nahoru dorazíte zahřátí a zpocení jako myš, ale při focení velmi brzo vychladnete a zákeřný houser se už už chystá skočit vám na záda. Musíte počítat s velmi rychle se měnícím počasím, deštěm, mrazem nebo vedrem. Pokud fotíte při západu slunce, brzy zjistíte, že nejkrásnější obloha je tak hodinu po západu, ovšem pak se rychle setmí a vás čeká krkolomný sestup potmě. Trochu pomůže čelovka, ale pokud jste samotná ženská, bojíte se i tak. 

Jednoho dne se zákonitě ocitnete u fyzioterapeutky a tam si přiznáte, že už na to prostě nestačíte. Ale připusťme variantu, že jste i v pokročilejším věku fyzicky velmi zdatní a ochotni trénovat a přemáhat bolest, protože vám to za to stojí.

Potom se tedy zkuste zamyslet nad mým druhým důvodem. Určitě už se vám stalo, že jste na nějaké sociální síti sledovali bohaté vlákno krajinářských fotografií. U první fotky jste málem přestali dýchat, jaká to byla krása, při páté jste trochu zapochybovali, jestli je to vůbec reálné a při desáté se vám chtělo zvracet. Vsadím se, že stou už jste neviděli - tak podobné si všechny byly. Stejně zářivé barvy, stejná místa, stejné kompozice, stejné úhly pohledu. Protože ta ikonická místa fotí všichni úplně stejně a aby se odlišili, přehánějí to v postprodukci s filtry, saturací a dynamickým rozsahem. A něčeho takového nechcete být součástí.

Ale ti opravdoví umělci krajináři fotí jiná místa, nejen dramatická a divoká, ale i nenápadná a klidná, zajímavá spíše pocitem než vizuálně. Dělají nádherné fotky, ale nikdo si je nekoupí, nikdo se o ně valně nezajímá, protože zkrátka nejsou tak čučavé... Není náhodou, že v poslední době vznikají sponzorované umělecké publikace, tematická vydání fotografických časopisů a výstavy, které se popularizací těchto skromných Mistrů snaží navrátit krajinářské fotografii její dobrou pověst.

To je pro mě tedy ta krize krajiny. A když o tom tak přemýšlím, vlastně nejen krajiny...