nebe, třeba nad vídní
"Děkuji Zemi a obloze každý den za příležitosti, které mám." Keanu Reeves
Děkující postava na fotografii samozřejmě není Keanu Reeves, ale pravděpodobně svatý Jiří. Soudím tak podle toho, že stojí na mrtvém drakovi. Kromě draka mají výše jmenovaní k díkům dobrý důvod a my všichni bychom se k nim měli přidat. Zvednout hlavu k nebi a poděkovat za každé nové ráno.
Nebe samo o sobě je odjakživa vděčným objektem k fotografování. Zejména to noční. Je spousta fotografů, kteří se specializují na noční oblohu. Neunikne jim žádný super obří úplněk, žádné zatmění čehokoliv, žádná polární zář. Jsou to nebojsové a siláci - musí většinou daleko cestovat, pohybovat se v nočním terénu i za mrazivého počasí a navíc sebou táhnou pořádnou výbavu. Neobejdou se bez stativu, pořádného světelného objektivu, foťáku s možností manuálního nastavení dlouhé expozice a zásoby náhradních baterek.
My ostatní konfekční fotografové si musíme vystačit s oblohou denní. Ta ovšem také není k zahození a někdy umí být vyloženě spektakulární. Například Jan Saudek měl nafocenou velmi dramatickou oblohu, kterou přidával do svých dalších fotografií, aby je pozvedl na vyšší level a dodal jim příběh a atmosféru. Na jeho velké výstavě před lety v Praze jsem našla dvě různé fotky s touhle jednou speciální oblohou.
Mraky fotil už ve 20.letech minulého století Alfred Stieglitz. Snažil se jimi vyjádřit své pocity a emoce a uspořádal je do téměř desetileté série "Ekvivalenty". Naopak přísně vědecky se k mrakům postavil československý meteorolog a fotograf Antonín Bečvář, který v roce 1953 vytvořil "Atlas horských mraků". I současní fotografové fotí mraky, například řecká fotografka s nevyslovitelným jménem Tzeli Hadjidimitriou .
Mraky a oblaka jsou fajn při krajinářské fotografii. Díky nim se různě mění světlo a samy vrhají na krajinu zajímavé stíny. Zásluhou bouřkových mraků se i úplně obyčejné místo může změnit ve velmi dramatickou scénu. Lovci blesků a tornád by vám mohli vyprávět.
Ale mně se líbí mraky a oblaka samotná, jako abstraktní objekty. Pamatujete se ještě na úžasnou scénu z filmu "Ve službách papeže", v níž Michelangelo našel inspiraci pro postavu Boha v oblacích? A Otevřená clona tuší, že jste taky v dětství o prázdninách vydrželi dlouho ležet v trávě a hledat v mracích draky, psy a želvy nebo nosaté pány a prsaté paní. Nemám pravdu?