nejblbější otázka na světě

Pro dámu v ďábelských letech (rozuměj 66+) rozhodně tato : "Kde se vidíte za pět let?" Věřte tomu, tohle fakt nechcete vědět! A jaká je tedy ta správná otázka? Přece : "Kde se právě nacházíte?" Je to ono místo, označené na mapách jako "zde stojíte". Pokud ho neznáte, nevíte vlastně ani kam můžete jít dál, ani kterou cestou se tam vydat.

Já si tuhle otázku čas od času kladu, ptám se sama sebe, jak bych se zrovna teď označila jako fotograf. Pomáhá mi to se nějak zařadit, při tom mě napadne, kam bych se mohla pohnout dál a co k tomu budu potřebovat. Má to jen jeden háček, musíte si odpovědět po pravdě a ne sami sobě lhát do kapsy.

Položila jsem si tuhle otázku naposledy před rokem a bohužel jsem si do té kapsy pěkně nalhala. Neodpověděla jsem správně - že jsem převážně dokumentaristka života naší rodiny, které se občas, ale opravdu minimálně poštěstí, jen tak mimochodem, pořídit slušnou fotografii, jež s přimhouřením oka snese přídomek "umělecká". Nakecala jsem si to, co jsem ve svých snech chtěla být - umělecká pouliční fotografka držící se dávných tradic, s akcentem na černobílou fotografii. To jsou kydy, co?

Nicméně lhát se nemá a já byla po zásluze potrestána. Na základě své lživé odpovědi jsem si pořídila vysoce specializovaný foťák - robustní, těžkou, spíš pomalou než svižnou a hlavně jen a pouze černobílou a tím pádem depresivní Máňu. Už po prvním focení mi bylo jasné, že to byl ten obávaný Cimrmanův "krok stranou". Ale puzena vizí, kterou jsem měla nalhanou v kapse, jsem si řekla, že to s Máňou pude. 

Ale ono to s Máňou nešlo. Jakmile začnete přemýšlet, na co ten foťák vlastně použijete, je něco špatně. Máně velmi přitížilo nejen to, že fotila jen černobíle (a já dělám pro rodinu barevné fotoknihy), ale hlavně těch dvacet deka navíc. Ono se řekne - dvacet deka, to jsou jen dva pytlíky gumových medvídků, to ani nepadá na váhu. Ale zkuste je v pokročilém věku tahat celý den na krku a pak si o tom můžeme povyprávět v čekárně na rehabilitaci.

Naštěstí, nedávno po mně moje dobrá přítelkyně (díky, Evi!) chtěla depresivní obrázek ke své smutné básni. Začala jsem hledat, našla pochopitelně Mánin výtvor a došlo mi, jak strašně je ta Máňa depresivní a jak to na mě přenáší. Prostě ukázkový toxický vztah.

A tak jsem to ukončila. Máňa šla z domu a já už vyhlížím novou, tentokrát barevnou, sexy, lehkou a moderní holku pro všechno. Budu jí říkat Miranda!