štěstí, co je štěstí?

...muška jenom zlatá! Však to všichni známe! Posledních šest týdnů mi bylo dopřáno strávit jako nefalšovaná Dáma s kaméliemi. Ta, co kašlala a kašlala, až umřela... Na rozdíl od Markéty Gautierové mám štěstí a jsem zatím naživu, takže si teď můžu trošku zafilozofovat.

Musím se vám přiznat, že mi bylo tak mizerně, že se mi ani nechtělo fotit. Nechtělo se mi totiž vůbec nic. Abych se trošku motivovala, tak jsem si v posteli prohlížela všechny své knihy o slavných fotografech, přečetla jsem znovu autobiografii Annie Leibovitz, každý večer před spaním jsem si prolistovala kus "Američanů" od Roberta Franka a navíc jsem přečetla tři tlusté beletrie, v nichž nějakou roli hrálo fotografování jakožto životní vášeň.

Pořád jsem čekala, kdy se dostaví abstinenční přízraky a já jako divá vyběhnu v pyžamu s foťákem před dům a budu ty abstinenční příznaky hasit. Ale absťák nikde. Už jsem začínala mít výčitky svědomí, že to s tím focením zase až tak vážně nemyslím, že jsem se zpronevěřila svým zásadám, zlenivěla a zpohodlněla. Bez chuti a bez inspirace jsem cvakla pár fotek o Velikonocích s rodinou, jejich hodnota ovšem byla přímo úměrná (ne)chuti, s níž jsem se do toho opřela.

Ale dnes jsem se vzbudila s prázdným nosem, bez bolesti na průduškách a relativně při síle. Tedy při síle dostačující k tomu, vyjít na zahradu a natrhat si pár tulipánů. Dala jsem je do krásné vázy po mamce a najednou jsem dostala strašnou chuť si tu kytici vyfotit, jen tak na památku a pro radost. A vytáhla jsem foťák a hezky jsem si to užila.

A pak jsem si uvařila kafe a vyplodila tuto filosofickou úvahu : Když je mi fakt mizerně, udělá mě focení šťastnější? NE ! Štěstí asi není v mé hlavě, ale v mé tělesné schránce! A proto se musím o své tělo dobře starat a až budu příště nachlazená, tak to nebudu přecházet jako mladá blbka, ale naopak to jako moudrá stařena pěkně zčerstva vyležím!