vylidněno
"Vidět je těžší než se dívat a sdělit je zase mnohem těžší než vidět."
Miroslav Horníček
Každý rok v lednu si dělám inventuru loňských fotek. Prohlížím, přebírám, třídím, mažu a přemýšlím, jak se za ten rok změnil můj styl fotografování.
Letos jsem zjistila, že v mých fotkách je, na rozdíl od minulých let, vylidněno. Napřed mě napadlo, že je to proto, že jsem ještě donedávna špatně viděla. Teď už mám oči v pořádku, vidím jako ostříž, ale lidi pořád nefotím.
Takže vidím, že moje fotky jsou najednou o něčem jiném, ale je opravdu těžké sdělit sobě i vám, proč tomu tak je. Nu což, pokusím se o to.
Je-li člověk mlád, zajímá se o všechno, má málo času, je stále pod tlakem a chvíle pro sebe si musí doslova vybojovat. Takže se ozbrojí fotoaparátem, maskuje se, aby byl na ulici pokud možno neviditelný a vydává se na lov. Číhá na lidi, aby je překvapil, zaskočil, vyfotil a následně zdrhnul. Nebo se schovává v úkrytu a čeká na svou kořist. Použijeme-li doslovný překlad z angličtiny, jde si doslova zastřílet. Udělá si z focení tak trochu adrenalinovou záležitost. A proč taky ne?.
Jak člověk stárne, přestane adrenalin vyhledávat, takže má najednou víc času a aby se nenudil, začne se zajímat hlavně o smysl svého bytí. Když se správně naladí, jde na tichou meditativní procházku se svým přítelem fotoaparátem. Nikam nespěchá, pozoruje přírodu nebo paradoxy městského života, poslouchá ptáky nebo cinkání tramvají a vnímá vůni posečené trávy nebo silné kávy. Pokud si všimne nějakých lidí, je tak dokonale vyklidněný, že mu tito odcházejí ze záběru bez pozdravu.
Takže asi tak - podle ilustrační fotky je zřejmé, že stárnu. Ale určitě si nemyslím, že fotím hůř nebo líp než dřív. Fotím zkrátka jinak.
Otevřená clona by vám chtěla říct, abyste se nebáli stárnout. Abyste si raději říkali, že vyzráváte. Stárnutí samo o sobě je taky trochu adrenalinový zážitek. Okrádá vás o požitky a přátele, ale kreativitu si přece nemusíte nechat vzít...