změna přístupu

"Nic se nezměnilo, kromě mého přístupu - takže se změnilo všechno."
Anthony de Mello

K něčemu se vám přiznám - a vsadím se, že mnozí z vás to mají taky tak. Celou zimu se těším, že přijde jaro a teplo a já budu mnohem víc chodit ven a fotit. Jaro přijde a já mám najednou spoustu jiné práce, třeba na zahradě. A tak si říkám, že v létě to bude lepší, budu furt venku a budu fotit. Přijde léto, s létem vedro, obloha bez mráčku - prostě na focení to není, zato na posedávání pod slunečníkem a popíjení mojita ano. Večer je sice světlo perfektní, ale po tom mojitu se nedá řídit a bez auta se od nás ze vsi daleko nedostanu.

Zkrátka a dobře, výmluvy se vrší jedna na druhou a foťák trpí citovou deprivací a zanedbáním péče. Ale letos jsem na to konečně vyzrála. Jak jsme tady minulý týden mluvili o těch fotografických příbězích, tak jsem se hecla, že to zkusím. Když jsem si ujasnila, že bez mojita být nechci, v horku a za ostrého letního slunce se fotit nedá a za chládku se nedostanu dál než pár metrů od domu, najednou se mi vylouplo něco, co mám celý den pod nosem.

Moje zahrada! Znám ji jako své boty, protože jsem ji celou sama těmahle rukama založila a už 16 let se o ni starám. Všechny slimáky znám jménem, motýli k nám chodí pařit a vosíci u nás bydlí, aniž by platili nájem. Ale po setmění, to je jiná. Já vlastně nevím, jak moje zahrada vypadá v noci!

A tak teď každý večer počkám půl hodiny po západu slunce a pak jdu na chvíli fotit. Nevadí mi, že sebou táhnu stativ, protože těch pár desítek metrů nepadá na váhu. Zkouším experimentovat s baterkou, světlem z mobilu, uvažuju o jiných zdrojích tajuplného světla. Učím se znova manuálně exponovat a ostřit. A co je na tom nejlepší - učím se na tom pracovat v barvě, protože ve tmě se ztrácí pestrost a sytost barev a přechod od černobílé je tak pro mě přirozenější.

Otevřená clona mě chválí, ale zvedá prst - vydržím to i nadále, když se každým okamžikem vylíhnou komáři??? Nevím, ale prozatím přidávám malou galerii z mé noční zahrady: