je to takový...nepěkná věc
Když už jsem s tím Járou Cimrmanem minule začala, tak jsem s dovolením použila ještě jeden citát. I když fotografie je patrně jediný obor lidské činnosti, jehož se tento velikán ani nedotknul.
Možná je to škoda. Jára Cimrman by jistě uměl stanovit taková pravidla pouliční fotografie, která by každý ochotně dodržoval. Ale bohužel...
"V poslední době stále slýchám příběhy o vítězích soutěží, kteří inscenují své fotografie, o skupinách fotografů, kteří se potulují ulicemi s taškami plnými rekvizit, a o přátelích, kteří pózují pečlivě připravenými způsoby, aby vytvořili snímky, o kterých doufají, že budou vítěznými." Tolik postesknutí pouličního fotografa Spyrose Papaspyropoulose. Spyros je autorem velmi populárního internetového magazínu pouliční fotografie "Streethunters". V komunitě pouličních fotografů je jako doma a pokud vysloví takové tvrzení, můžete vzít jed na to, že ví, o čem mluví.
Nedávno jsem tady přemýšlela o tom, zda je pouliční fotografie mrtvá? Možná je namístě přemýšlet o tom, jestli je pouliční fotografie ještě stále pouliční fotografií. Těžko někdo dokáže, že ty tajuplné sexy nohy v červených lodičkách na ultra vysokém podpatku, jež tak ladně vykukují z domovního výklenku za mlhavého městského rána, nepatří náhodné cizí ženě, ale fotografově kámošce, která mu šla zapózovat.
Pokud je s tou fotkou spokojen, pošle ji do soutěže a dostane se třeba do výběru poroty, určitě mu to udělá radost. Ale nemělo by! Je to totiž podvod. Ale to mi žíly netrhá, v dnešní době se dějí mnohem horší věci.
Blbé je to, že sám sebe okrádá o to nejúžasnější, co se fotografovi může na ulici přihodit. Okrádá se o možnost uvidět a zachytit jedinečný, krásný, absurdní nebo neuvěřitelný moment, jenž se ale právě reálně odehrál před jeho udivenýma očima. Jednoduše se okrádá o možnost být svědkem zázraku.
Nedávno jsem ukazovala pár svých fotek kamarádům, laikům. "Tohle jsi dělala ve Photoshopu, že?", zeptal se mě jeden z nich nad tímhle obrázkem:
Ne, nedělala. Ne proto, že nemám ráda photoshop. Já zkrátka a dobře vnímám fotografování jako meditaci, relaxaci a osobní cestu k přítomnému okamžiku. Jenom v soustředěném stavu mysli můžu zachytit takovou náhodnou a těžkou uvěřitelnou interakci dvou lidí, kteří jsou cizí nejen mně, ale i sobě navzájem. A přitom to bylo tak jednoduché - stačilo být ve správnou chvíli na správném místě a ve správný okamžik zmáčknout spoušť. Protože pouliční fotografie je jen a pouze o tomto - o kouzlu přítomného okamžiku.
Kolik času a práce by mě stálo takovou scénu naaranžovat nebo vytvořit ve Photoshopu? A přitom by mi to nepřineslo žádnou radost.
Otevřená clona se ptá, proč to lidé dělají, proč švindlují? A Spyros má tuhle odpověď : "Dnešní pouliční fotografie mi připomíná Hollywood, kde každý film musí zastínit ten předchozí, nebo hudební průmysl, kde se od umělců očekává, že každý rok vydají album. Rychlé, okamžité uspokojení a nerealistická očekávání začala tento žánr formovat do něčeho, co už nepůsobí reálně, už nevypráví příběh své doby."
Amen.