I Can’t Get No Satisfaction...
...
I can't get no satisfaction
'Cause I try and I try
and I try and I try
Nedostává se vám uspokojení, protože se snažíte a snažíte a snažíte? Tak co kdybyste se přestali snažit? A vztahuje se to i na street fotografii? Možná víc, než si myslíte.
Jako každý mám trvale dost napětí v práci. K tomu mě stresuje kočovný Cirkus Virus, který se rozhodl přečkat zimu v naší rodině a usilovně s námi nacvičuje nový bohatý program na příští sezónu. A ten avizovaný kolaps polárního víru mi taky na klidu nepřidává. To všechno je v normě. Ale že si já sama přidělávám stres z toho, co miluju - z pouliční fotografie, to mi teda normální nepřipadá.
Já totiž CHCI být ve street fotografii úspěšná, protože se domnívám, že jinak nebudu spokojená. Proto MUSÍM hodně fotit, MUSÍM nacházet vhodná témata, MUSÍM mít rozpracovaných více projektů, MUSÍM nahrávat na sociální sítě, abych měla zpětnou vazbu a MUSÍM opouštět svou komfortní zónu. To všechno jsem dělala, ale uspokojení jsem nedosáhla. A to jsem se snažila, snažila a snažila...
Nevím jak vám, ale mně to přijde nějaký divný. Uvědomila jsem si, že polární vír mi k vystresování bohatě stačí a vrátila jsem se k zenové fotografii - 5 brutálních pravd. Teď se naopak nesnažím vůbec o nic. Nic nechci, nic neočekávám. Ani od sebe, ani od jiných. Jsem otevřená všemu, co mě může potkat. Je mi jedno, jestli se moje fotky líbí ještě někomu jinému. ( Teda tohle mi dalo fakt zabrat, ale nakonec se mi to povedlo. Nekecám, fakt! ) Pokud moji fotku ocení někdo, koho si opravdu vážím, je to bonus.
Takže teď jen jdu na pomalou procházku, dívám se kolem sebe, mám připravený foťák, pro případ, že by se náhodou něco naskytlo. Zhluboka dýchám, mobil mám v režimu letadlo, jdu nalehko. Většinou se mi nechce podstupovat adrenalinové focení lidí, tak fotím věci a místa. Nevnímám čas. Když jsem šla dřív fotit, protože jsem si to poručila, už za hodinu jsem byla grogy a spěchala jsem domů. Teď se bezcílně potuluju a jsem překvapená, že se vracím třeba až po třech hodinách.
Doma položím foťák někam stranou a jdu si uvařit čaj. Dělám večeři, povídám si se svým mužem, čtu si, dám si víno a jdu spát. Teprve druhý den, až se vytratí všechny subjektivní pocity z včerejšího focení, až se moje fotky uleží, teprve potom je stáhnu do počítače a nemilosrdně je vytřídím. Většinou mi zbydou dvě tři slušné fotografie. Někdy žádná. A já jsem kupodivu spokojená!
Teď si možná myslíte, že zen nemá ve street fotografii co dělat, že se hodí leda do přírody. Není to tak a já vám jako důkaz nabízím jednu zenovou streetku:
Zajímá vás, jak a podle čeho svoje fotky třídím a vybírám? Tak to by bylo na dlouhé povídání. Ale Otevřená clona vám to někdy ráda prozradí.