Tak jistěže může. Ale co si pomyslí čtenáři, lačnící každý pátek po něčem vtipném a zároveň moudrém? Nebudou deprivování, když nenajdou nový článek? Nebudou - a já si moc fandím. Takže, přátelé, já letím...
Ano, je to tak. Prožila jsem jeden den s fotografkou Alžbětou Jungrovou. Ale ona o tom neví...
...se už jistě dávno zařadilo mezi proslulá poslední slova. Nekončí to pokaždé až tak tragicky, ale když se vcítím do kůže oné obstarožní dámy, která při pořizování selfíčka spadla po zádech do potoka, odkud byla potupně vytažena hasičským sborem, no nevím... To já jsem, jak vidíte, opatrnější.
Ne, nejsem hudebník, nerozumím hudbě, dokonce ani neznám noty. Ale miluju jazz. A co to má společného s pouliční fotografií? Možná mnohem víc, než se na první pohled zdá...
Začalo to tím, že jsem v květinářství polila prodavačku. I s platebním terminálem. Bylo mi trapně a už jsem tak trochu tušila, že tím to teprve začíná. To období s nutkavým pocitem vytratit se...
...o čem mám dnes psát. Sedím, hledím, v hlavě vymeteno, inspirace veškerá žádná. S focením jakbysmet. Chodím po městě, lidi nezajímaví, světlo stojí za pendrek, nikde se nic neodráží, nic nevrhá stíny. Teda vlastně odráží a vrhá, ale já to nevidím!
Kamarádka mi položila otázku, o níž si myslím, že čas od času trápí každého z nás. Ta otázka zní : "Mám pořád ještě fotit, když je to jenom do šuplíku? Ten šuplík by nevadil, kdyby neměl jedno ale. Šuplíkové fotky se, jakmile se v šuplíku ocitnou, smíchají s těmi, které postihnul stejný osud, a z tohoto místa už se nikdy...
...je to něco úplně jiného, než když dosáhnete svého cíle. Hlavně proto, že se u toho zdaleka tak nenadřete!
A máme tu konečně závěr seriálu o zenové fotografii. Děkuji všem, kdo se prokousali až sem, velmi si toho vážím! Měli byste dostat nějakou odměnu. A vidíte - já vám dnes budu kázat o penězích. To jste si fakt nezasloužili.
"To bylo vytrženo z kontextu", vymlouvají se politici a celebrity, když plácnou něco nepatřičného. Ale tenhle kontext nás dnes zajímat nebude.