Když se mě před pár lety někdo zeptal, co fotím nejčastěji, odpovídala jsem, že "jenom rodinu". Měla jsem tím na mysli, že nejsem ani seriózní portrétní fotograf, ani věhlasný dokumentarista, že ode mě nikdo žádnou díru do světa nemůže čekat, protože zkrátka fotím jen tu svoji obyčejnou rodinu.
Říká se, že fotka se stane fotkou, teprve když ji vytisknete. Když něco virtuálního přeměníte do konkrétní hmatatelné podoby. Ale jsou fotky, které zkrátka vytisknout nemůžete. Jsou totiž jen ve vaší hlavě...
Jsou chvíle, kdy upřímně nenávidím Billa Gatese a Steva Jobse. Naopak zbožňuji Johannese Gutenberga, který zachránil to, co mi ti dva podělali!
Když o prázdninách trávím moře času s dětmi svých dětí, omládnu. Ne, že by to na mně bylo vidět. Spíš slyšet. Ochotně přejímám všechny jejich hlášky, protože je to mega hustý. Takže když jsem si přečetla letošní pravidla používání amatérských fotoaparátů na festivalu Colours of Ostrava, řekla jsem si, že je to velký špatný.
Nenapadá mě výstižnější příměr pro dámy mého věku, než právě vynesená slepice. Je to nekorektní, ano, a já teď úplně slyším své vrstevnice (a taky mé dcery), jak pohoršeně kvokají...
Tak jistěže může. Ale co si pomyslí čtenáři, lačnící každý pátek po něčem vtipném a zároveň moudrém? Nebudou deprivování, když nenajdou nový článek? Nebudou - a já si moc fandím. Takže, přátelé, já letím...
Ano, je to tak. Prožila jsem jeden den s fotografkou Alžbětou Jungrovou. Ale ona o tom neví...
...se už jistě dávno zařadilo mezi proslulá poslední slova. Nekončí to pokaždé až tak tragicky, ale když se vcítím do kůže oné obstarožní dámy, která při pořizování selfíčka spadla po zádech do potoka, odkud byla potupně vytažena hasičským sborem, no nevím... To já jsem, jak vidíte, opatrnější.
Ne, nejsem hudebník, nerozumím hudbě, dokonce ani neznám noty. Ale miluju jazz. A co to má společného s pouliční fotografií? Možná mnohem víc, než se na první pohled zdá...
Cítíte ten rozdíl, že jo? Když máte styl, je to super. Když jste vystajlovaní, může to někdy být i pěkná katastrofa.