je stejně jako mnoho dalších věcí, omáčkou počínaje a řízkem konče, vlastně německý úhel. Vymysleli ho němečtí filmaři za 1.světové války. Prostě ztraceno v překladu.

Tak teď si asi říkáte, o čem to bude. Lidský faktor ve fotografii jsme přece my sami, a to by nebylo téma na blog, ale na pořádně obsáhlé filosofické pojednání. Ale nebojte se, bude to jen stručná úvaha o lidském faktoru - ne ve, ale na fotografii.

... jsou takové ženské", řekl mi postarší fotograf, a pochvalu jsem v tom neslyšela. Nablble jsem se usmála a v duchu si pomyslela :"To bude asi tím, že jsem ženská!" Teprve později mi došlo, jak to asi myslel.

Jestli jsem ve škole byla na něco úplně marná, tak na úlohy o pohybu, zvané též úsudkové příklady. Na pohyb z bodu A do bodu B, a nedej bože na setkání v bodě C, byl můj úsudek krátký. Ale na pohyb ve fotografii můj chabý úsudek naštěstí stačí.

Mark Knopfler v mé oblíbené písničce "Quality Shoe" zpívá o tom, že za všech okolností, na všech svých cestách a při všech svých útěcích budete potřebovat kvalitní boty. Ostatně i Josef Koudelka si cenil dobré boty stejně jako kvalitní foťák.

V roce 1859 si francouzský císař Napoleon III pořídil u fotografa svou podobenku velikosti vizitky a nastolil trend. Tehdy se z fotografických vizitek stalo žádané zboží a každý, kdo něco znamenal, je na potkání rozdával. A možná nevíte, že Hans Christian Andersen si jich nechal zhotovit přes 250! No řekli byste, že byl slavný pohádkář tak ješitný?...

V souvislosti s fotografií existují dva typy emocí. V prvé řadě mám na mysli emoce, jež snímek vyvolá u diváků. Tyhle emoce, v široké škále od příjemných až po ty hororové, by vás měly, jako fotografa, zajímat. Vlastně byste se o ně měli snažit.

a nestydím se za to! Piktorialismus se mi líbí, přestože vyšel z módy už před sto lety. Tenhle fotografický směr vytvořili fotografové, kterým vadilo, že fotografie poskytuje jenom přesný a detailní obraz skutečnosti. Oni naopak chtěli vytvořit plnohodnotné umělecké dílo, pokud možno podobné malbě či grafice.

...řekl trenér plavání v oddílu Lokomotivy Olomouc, poté, co mě polo utopenou vylovil z bazénu a vracel mému otci. Ten se nevzdal naděje a obratem mě odvedl do atletické přípravky. Teprve když jsem se, jako úplně poslední závodník v cíli běhu na 500m, pozvracela, pochopil, že ze mě žádný sportovec nebude. A tak mi dal svůj starý foťák Voigtländer a...

...přesně řečeno krajinářské fotografie. Pořád se zmiňuji o tom, jak jsem přestala fotit krajiny, ale ještě jsem nevysvětlila proč. Na prvním místě musím říct, že neznám žádný jiný tak povznášející pocit, jako stát za úsvitu tváří v tvář úchvatné krajině a pořizovat její portrét. A přesto jsem se tohoto požitku nakonec dobrovolně vzdala.